Kdo umí, ten umí, kdo neumí, ten učí. Tuto větu lze slýchat velmi často, obzvlášť v případě, že účastníci hovoru mají pochybnosti o kompetentnosti toho svého učitele.
Ať již jsou výtky oprávněné či nikoliv, je tím obvykle myšleno, že praxe je teorii nadřazena. Podle mého názoru je však spíše mnohem vhodnější a přínosnější hledat mezi teorií a praxí rovnováhu. A obě strany jedné mince co nejlépe propojit, aby bylo možné využít jejich silné stránky.
Na západ od nás si to uvědomují dlouhodobě. Akademici v řadě případů velmi úspěšně s praxí spolupracují a firmy, a to i ty malé a střední, dokáží využít nejmodernější teoretické poznatky. Zároveň jsou schopné akademikům předložit ty největší oříšky k řešení. A funguje to k oboustranné spokojenosti.
U nás ovšem spolupráce praxe a teorie příliš dobře nefunguje. Mezi oběma sférami jsou vykopány hluboké příkopy nepochopení a není příliš velká ochota je překročit. Co ale s tím? K tomu, aby spolupráce fungovala, o ni musejí stát všechny zájmové skupiny.
Na toto téma jsem v loňském roce dělal jeden menší výzkum ve spolupráci s australskými kolegy, kteří již dříve totéž dělali v Austrálii a Malajsii. Zajímalo nás, jak vysokoškolští pedagogové v ekonomických disciplínách jako osoby vnímají spolupráci s praxí, zda jsou ochotni s firmami spolupracovat a co jim v tom případně brání.
Nejdříve jsme společně provedli rozhovory s různými pedagogy na Ekonomické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a na VŠE. Poté jsme oslovili e-mailem cca 500 pedagogů z ekonomických disciplín z několika veřejných vysokých škol a chtěli jsem od nich vyplnit online dotazník. Odpovědělo jich 85. Reprezentativnost vzorku vzhledem k základnímu souboru tedy nebyla příliš vysoká, nicméně dotazník obsahoval spíše otevřené otázky a zajímalo nás vnímání problematiky spolupráce s praxí z hlediska modelu znalostních komunit (Lave a Wenger, 1991).
Zajímavé je, že ve většině případů byl na straně pedagogů
značný zájem o praktické zkušenosti - zejména z důvodů osobního růstu, aktualizace znalostí, rozvoji manažerských a komunikačních dovedností, testování teorií v praxi, navázání užitečných kontaktů a zlepšení výuky samotné. Ovšem praxi za zdroj nových teoretických poznatků a výzkumných otázek považovala mizivá část - to může svědčit o "povyšování se" nad praxi ze strany řady akademiků, potenciálním důsledkem tohoto postoje pak může být irelevance výzkumu pro praxi, což je obzvláště u nás vcelku běžné.
Významné byly také
bariéry, které lepší spolupráci podle pedagogů brání. Především je bariérou neutěšená situace v zaměstnání - vysoké pedagogické vytížení, neexistující zástupnost, fixní pracovní doba apod. Je tedy třeba spolupráci s praxí, je-li považována za žádoucí, podpořit na konkrétních školách i z tohoto hlediska.
Dále jsme se ptali na preferovanou
formu spolupráce z hlediska časových nároků. Jako nejvhodnější se jeví dlouhodobější vztah - jeden semestr na plný úvazek nebo jeden den v týdnu po dobu celého semestru. Je to logické. Teprve po delší době je možné získat potřebný vhled a zpojit se patřičně do fungování hostitelské organizace.
V tuto chvíli je to samozřejmě pohled pouze jedné ze zainteresovaných stran. Ještě zbývají samotné podniky, vysoké školy jako instituce a eventuálně i veřejná sféra. Například v již uvedené Austrálii existuje speciální podpůrný program
Researchers in Business, který má za cíl nastartování spolupráce mezi malými a středními firmami a univerzitami. Nebylo by vhodné něco podobného i u nás?
Ve výzkumu na toto téma budu určitě pokračovat, především u dalších zainteresovaných stran. Snad se ukáže, že výzkum bude užitečný i pro praxi :-)
Zdroje
LAVE, J., WENGER, E.
Situated learning: legitimate peripheral participation. New York, NY, USA, Cambridge University Press, 1991. ISBN 0-521-42374-0
VOJTKO, V., BERGAMI, R., SCHULLER, A., TICHÁ, L. Pedagogové ekonomických disciplín na vysokých školách a praxe - nutná synergie?
Acta Universitatis Bohemiae Meridionales, Vol. XII (3), 2009, pp. 7-15.
